Pokud je něco silně asociováno s dětmi, pak jsou to bezesporu hry a hraní. Dalo by se dokonce říci, že patří takřka neoddělitelně k sobě. A ačkoliv dříve se to považovalo jen za něco, čím se dítě zabaví ve volném čase, kdy nemusí pracovat (a pamatujme, že ještě v poměrně nedávných dobách pracovaly děti běžně například na polích), výzkumy ukazují, že tomu tak není. Ve skutečnosti hry plní ve vývoji dětské psychiky velmi důležitou roli, kterou nelze nahradit ničím jiným.
Abychom tomu porozuměli, je potřeba se nejprve podívat na to, co přesně hra je. Navzdory obecnému přesvědčení nejsou lidé ani zdaleka jediným živočišným druhem, který si v dětském věku hraje. Stačí se koneckonců podívat na vrh štěňat, na koťata či hříbata. Baví se tak spousta mláďat, a zajímavé je, že čím více je daný druh sociální, tím více času tráví jeho mladí hraním. Je tedy jasné, že k tomu musí být nějaký dobrý důvod. A těch je ve skutečnosti hned několik.
Tím prvním je naučit se v bezpečném prostředí dovednosti, které bude člověk potřebovat jako dospělý. Tak vidíme štěňata, jak se navzájem honí, což u divokých vlčat simuluje honění kořisti. Koťata zase zkouší útoky ze zálohy. A lidé? Kolik dětí si hraje například s panenkami na prodavačku, nebo třeba s autíčkem jezdí „po městě“? Podvědomě tak kopírují chování, které vidí u dospělých. A v dospělosti se jim to bude více než hodit.
Další důležitou rolí je socializace. Dítě se tak učí, jak se chovat v určitých situacích, kdy své emoce kontrolovat, a kdy naopak je možné dát jim průchod. Tím, že interagují se svými vrstevníky, si i později budou jisté v mezilidských vztazích. Také tímto způsobem zjistí, se kterým typem lidí si rozumí nejlépe, a i později jej proto budou vyhledávat, což jim i nadále usnadní život.
Je tedy jasné, že bez her se děti zkrátka a dobře neobejdou. Odepřít jim je znamená značné opoždění jejich mentálního vývoje. A to by rozhodně žádný rodič pro svého potomka chtít neměl.